"Milovníci filmů vypráví o milnících v historii kinematografie, které je nadchly, překvapily, rozhodily nebo jednou provždy změnily. Sbírka vizuálních esejů." Těmito slovy Netflix láká na novou dokumentární sérii filmových esejí, pod taktovkou produkujícího Davida Finchera. Stojí výsledek za pozornost?

Začnu s trochou historie. V roce 2011 se na YouTube objevilo první video na kanálu Nerdwriter1. Evan Puschak zde vydával vlogy, kde se zaměřoval na různorodá témata politiky, sociologie či filozofie. Zásadní moment přišel, když se z pouhých vlogů a krátkých skečů staly plnohodnotné eseje. Evan si nikdy nekladl majoritní téma svých videí, ale největší úspěch přišel s příchodem filmových esejí, rozebírající filozofické myšlenky a význam daných filmů. To už se psal rok 2014 a na scéně se objevuje další významný hráč, Every Frame a Painting. Kanál autorské dvojice Tony Zhou a Taylor Ramos, soustředící se primárně na technickou a vizuální stránku filmu však spolu s Nerdwriterem1 spustil esejistickou lavinu o filmech, která pokračuje i po konci EFaP.

Filmové eseje tedy nejsou žádnou novinkou na poli internetové tvorby, ale coby dokumentární série na Netflixu ano. Ten vyprodukuje každý rok desítky dokumentů na různá témata, ale těch o filmu lze jmenovat snad jen odlehčeně pojaté Movie That Made Us.

Voir tak představuje úplně nový typ materiálu, který na Netflixu je a prezentuje subjektivně laděnou minisérii o šesti dílech, kde jednotlivě zmíněné filmy dávají podnět pro hlubší pochopení problému v nich obsažených a toto téma hlouběji prozkoumávají s referencemi na filmy jiné.

Každá epizoda je však zpracována odlišně a na poli zhruba 20 minutové délky jedné epizody přináší pokaždé jiný zážitek.

Té první se ujala filmová bloggerka Sasha Stone, která nostalgicky vzpomíná na film, který ji změnil život - Čelisti (1975). 17 minut se rozplývá nad genialitou Stevena Spielberga a prokládá to vzpomínkami na svůj život, stejně jako probouzející se láskou k filmům obecně. Epizoda je krom záběrů z filmu doprovázena i ilustračními záběry, které vyprávění umocňují, ale i skvělá vizuální stránka nemůže zakrýt fakt, že je v rámci této esejistické série ničím neobohacující, a tak trochu zbytečná i dlouhá.

                                                                                                                                                                                   65%

O druhý díl se postarala autorská dvojice, kterou jsem zmínil výše, Tony Zhou a Taylor Ramos. Rozebíraný film v této epizodě je Nebohá paní Pomsta (2005), kde je tématem "Morální postoj daného činu" a krom záběrů z filmů je epizoda doplněna i o rozhovory s lidmi z oboru (například režisérka Kung Fu Pandy 2 (2011) - Jennifer Yuh), kteří osvětlují, jak film obecně k pomstě přistupuje. Vypravěčem celé epizody je rovněž Tony Zhou a pamětníkům připomene tak časy, kdy ještě kanál Every Frame a Painting (2014) existoval. Tvůrci druhé epizody, však na rozdíl od Sashy Stone, neztrácí čas rozplýváním se nad malichernostmi a od začátku řeší problém filmové msty, která v divácích dokáže vzbudit pochopení, či znechucení. Celkově tak vytváří esej k zamyšlení, která ve vás bude rezonovat ještě po skončení seriálu. Jediná vada na kráse, daná však porovnáním předchozí práce tvůrců, je výrazná absence hudebního podkresu, jenž předchozí eseje držela v tempu. I tohle mírné škobrtnutí mi však nebrání označit tuto epizodu za nejzdařilejší.

                                                                                                                                                                                   95%

Třetí epizodou nás provází filmový kritik Drew McWeeny, který se naopak rozhodl zaměřit na empatii k hlavním hrdinům, respektive antihrdinům. Výkop k tomuto tématu zahajuje svým údajně nejoblíbenějším filmem, Lawrencem z Arábie (1962), u kterého je sám překvapen pozoruhodností samotné postavy, navzdory jistému opovržení, které k ní má. Důsledkem toho se dostává k dalším komplikovaným, chladným a nemilosrdným postavám napříč filmografií a popisuje vcelku zajímavý koncept toho, proč nám tyto postavy v příběhu nevadí a dokonce jim i fandíme. Problém epizody může být snad jen její přepálená délka.

                                                                                                                                                                                    70%

Čtvrtá epizoda nám dává nahlédnout do práce kreslířů a designerů. Celý díl postupně poodkrývá proces vytváření samotné postavy, včetně způsobu vnímání ji podle podvědomých prvků a tvarů. Tím vším nás provází hlas Taylor Ramos a celá epizoda je prostříhávána opět s lidmi z oboru, jako je třeba Glen Keane, ilustrátor a tvůrce animovaných postav např. Lociky z filmu Na vlásku (2010). Ten navíc odhaluje, jak moc je ilustrátor silně spjat s postavou, kterou nakreslil a jak moc do ní vkládá sebe sama.

                                                                                                                                                                                    85%

Pátá epizoda, opět vyprávěná Taylor Ramos, se soustředí na historické okénko vývoje filmu a jaký na něj měl vliv příchod televize. V tomto díle je krásně vysvětleno, jak se změnil přístup nejen filmařů, ale i diváků. Není zde opomenut vzestup takzvané "quality TV", stejně jako porovnání natočeného materiálu televizního filmu a kinofilmu. Epizoda možná může působit nostalgickým dojmem v podobě stesku upadajícího filmového zážitku, ale díky řádnému dávkování všeobecných informací nikdy nesklouzne do příliš subjektivního postoje. Vše doplněno nerušícími ilustračními záběry.

                                                                                                                                                                                    90%

Poslední epizoda je vyprávěná z pohledu Walter Chawa, filmového kritika, který jako malý trpěl stejným opovržením kvůli své rase, jako postava Reggie Hamonda (Eddie Murphy) z filmu 48 hodin (1982). Chaw však tento motiv rozebírá z několika pohledů a vrhá na film úplně nové světlo. Občas sice sklouzne k subjektivní chvále a pocitům, ale po zbytek se drží pevně mantinelů a odkrývá důležitost existence samotného snímku, včetně vlivu na filmy obdobné. Současně ale dokáže vyvést z omylu všechny, co považují 48 hodin za buddy-movie.

                                                                                                                                                                                    75%

Všech 6 dílů dokážete zkouknout za necelé 2 hodinky a přinesou vám zajisté spoustu podnětů k zamyšlení. Na celém projektu je totiž vidět, že tvůrci evidentně filmy opravdu milují a rádi o nich mluví (či píší). Nepolíbený divák možná nedocení některé reference na jiné filmy, neboť se od něj obecně očekává filmový přehled minimálně mainstreamových filmů od 80. let po současnost, s lehkým ohlédnutím do 30. let.

Všeobecně lze však považovat Voir za kvalitně zvládnutý esejistický počin, kde se ale pořád nemohu zbavit pocitu, že by tomu slušela mnohem víc nějaká YouTube platforma, než ta Netflixová.

                                                                                                                                         Průměr z hodnocení: 80%