Minulý týden jsme probrali realistické filmové bitky, kde jsem vám mj. slíbil pokračování, tentokrát ale z opačné strany. Bojová choreografie je náročný proces, kde kaskadéři, potažmo i herci, ze sebe v tělocvičně dostanou všechno, aby nacvičili s koordinátorem kaskadérů ty nejlepší možné bitky. Chybí-li čas, peníze, nebo um (někdy chybí úplně všechno), akce se bude muset skrýt za rychlý střih. V těchto 10 případech se však nestalo. Řazeno podle abecedy.

Bournovo ultimátum (2007)

Začněme zhurta akčním filmem nového tisíciletí. Jason Bourne se představil ve filmu Bourne Identity (u nás pod názvem Agent bez minulosti), aby se následně vrátil v Bournově mýtu a později právě v Bournově ultimátu. Jde o jeden z těch filmů, které představují už samy o sobě neopakovatelný zážitek, neboť akce se skrze střih a zápletku přenáší do celého příběhu. V rámci bitek jde rovněž o událost, poněvadž se kvůli již zmíněným rychlým střihům a roztřesené kameře povedlo vyvolat strhující pocit naléhavosti a bitka, při které se Jason Bourne utká s jiným agentem, je i díky absenci jakékoliv hudby vyčnívající i dnes. Jen škoda toho negativního vlivu všude kolem, protože většina filmařů si z prvků: rychlý střih, čas na přípravu a skvělá choreografie vzali pouze první zmíněnou a nechávají nás trpět ty špatné bitky v levnějších produkcí.

Cesta draka (1972)

Režijní debut Bruce Lee je zpočátku odlehčenou komedií, při které ale později už jde do tuhého. Ve finálním souboji, kde se utká Lee proti mladému a oholenému (!) Chuckovi Norrisovi si zakládá na bojovém duchu celého souboje. Soupeři si zde protahují svaly, připravují se a zkouší pár úderů, každý svého stylu. Bitku zahájí kotě na římse svým řevem a my sledujeme dva vyrovnané protivníky, kteří si jsou obstojnými oponenty. V průběhu dojde i na změnu stylu ze strany Bruce Lee, protože jeho prvotní strnulý styl je neúčinný proti tvrdé síle Norrise. Bruce Lee vždy přistupoval k bojové umění jako k filozofii a umění najít sám sebe. Jestli nějaká bitka charakterizuje skrze boj jeho povahu, je to právě v Cestě draka.

Hra smrti (2000)

U Bruce Lee ještě zůstaneme, tentokrát trochu jinak. Hra smrti byl Bruceův vysněný projekt, který kvůli náhlému skonu nestihl dokončit, takže se toho ujmulo několik tvůrců, každý s jinou vizí a respektem k původnímu materiálu a vzniklo několik verzí - ta nejpamátnější z roku 1978. V roce 2000 vyšla ale restaurovaná verze původního příběhu z dochovaných materiálů, která se stopáží pohybuje někde kolem 40 minut. Pro mnohé (včetně mě) se jedná o tu jedinou pravou verzi, která se měla dostat ven. Bruce Lee se musí se svými spolubojovníky probojovat do nejvyššího patra, přičemž každé patro hlídá jiný strážce s jiným stylem boje. Pestrost choreografie je v každém souboji patrná a zesilování protivníků je markantní. Škoda té krátké stopáže, protože bylo určitě co točit.

Legenda o opilém Mistrovi (1994)

U Legendy o opilém mistrovi se toho sešlo hodně. Hongkong se měl za pár let vracet pod vedení Číny a Jackie Chan věděl, že poté už nebude točení jako dřív. Poslední dobou už mu to zřejmě nevadí (jeho poslední filmy jsou ryze čínskou propagandou), ale dřív to byla naléhavost, daná i tím, že ho v té době opět začal volat Hollywood (volal ho dřív u Ochránce z roku 1985, ale o tom víc později), přicházela konkurence (Jet Li) a akčním filmům začal zvonit umíráček, takže šlo o všechno. Jackie to pojal jako rozkaz zkombinovat moderní akční styl s filmy jeho prvotní kariéry, sedící spíš do čínské opery a výsledkem je bláznivý mix akční komedie, ve které jen tak mimochodem vytvořil nejlepší souboj své kariéry. Opilecký kung-fu styl se stává v jeho podání světobornou delikatesou, kde Jackie propašoval do celého souboje i příběh s jasně definovanými body. Nebál se přitom vyhodit uznávaného choreografa Lau Kar-leunga a celé si to navrch vymyslet sám.

Operace Flash Point (2007)

Jeden z posledních asijských prvotřídních bitkařů, Donnie Yen, už taky pomalu stárne a v rámci koordinátorství kaskadérů není nijak dobrý (nedělá mu problém akční scény zrychlit do takové míry, že vypadají jako groteska). Přesto mu to pořád kope dobře a dřív obzvlášť, hlavně když má k sobě šikovné lidi. Operace Flash Point patří k zapadlým akčním béčkům, které každý týden v novinových stáncích plní výlohy regálu s titulky "Novinka za 29,-" a bohužel tomu je tak. Příběhově prázdné tupé béčko, které ale obsahuje tři velmi vydařené akční souboje, při kterých herci skutečně absolvovali rány. Což sice není revoluční věc, protože kaskadéři často dostávají rány doopravdy, ale spíš v rámci špatného timingu a jsou navíc opatření chrániči, co bolest umírní. Donnie Yen na to šel ale šalamounsky a své kolegy jednoduše podplatil, aby si nechali na kameru dát tu největší ránu do obličeje. Výsledkem je rychlá a bolestivá přehlídka bitek, při kterých to kaskadéři dostanou do obličeje nesčetněkrát, což si divák vychutná i zpomaleně.

Police Story (1985)

Psal se rok 1985 a Jackie Chan dostal nabídku natáčet v americké produkci akční kriminálku, kde mu zabijí parťáka. Naprosto nezajímavý snímek, včetně finálního souboje, Jackieho na několik let přinutil přehodnotit americký filmový průmysl jako takový a svou frustraci vykompenzoval tím, že finální souboj přetočil. Vlna nadšení ho nakopla k tomu, že tentýž rok už dává dohromady 1 milion dolarů a vrhá se natáčet svůj regulérní debut Police Story, který se stává hitem a vysluhuje si dvě pokračování. Mladická energičnost se přetavila v syrovou kriminálku s komediálními prvky, ale to pouze mimo bitky. V těch je naopak cítit každý úder a finální rozuzlení v obchodním centru je vyčerpávající ukázkou kaskadérského bláznovství. Těžili z toho všichni.

Pěst legendy (1994)

Tentýž rok, kdy Jackie přispěchal se svou Legendou o opilém mistrovi, přichází legenda bojové choreografie Yuen Wo-Ping, který mimo jiné startoval kariéru Jackie Chana a později Donnie Yena a převážně Jeta Li, jehož si zde vypůjčil, aby zremakoval akční pecku s Brucem Lee Pěst plná hněvu. Příběh vypráví o studentovi, co se dostane do křížku kvůli své národnosti (Čína vs Japonsko), přičemž má k tomu milostné dilema a do toho mu ještě zabijí mistra, kterého musí pomstít. Pod projektem je podepsán jako režisér Gordon Chan, což je spíš rutinér, co byl zde najat na většinové dialogové pasáže. Ty představují ale nezbytnou vatu, která shoří stejně rychle, jako zábrany postav se prát při jakékoliv příležitosti. Wo-Ping tady předvádí to nejlepší, co za ta léta nasbíral a jeho bitky jsou stěžejním bodem celého filmu, kde se bitky střídají rychlostí blesku. Vše je drsné a zábavné, že není divu volby Wachoských, aby choreografii pro Matrix dělal právě Yuen.

Navěky drakem (1988)

Romantická akční pecka z pozdější fáze akčního hongkongského tria (Chan, Hung a Biao), kteří zde hrají rozkmotřené kamarády, co se na konci musí utkat s kumpány jednnoho slizky hnusného mafiána. Ve finálním souboji změří sily Jackie Chan s Benny Urquidezem a tento malý, zato mrštný, kickboxer z Ameriky, si dal po tlamě s Chanem již v Pojízdné kantýně. Navzdory svým kvalitám a prvenství se finálnímu souboji v Navěky drakem nemůže rovnat. Drsná a rychlá přehlídka úderů a kopů je vyrovnaným duelem, který se i po letech vyhýbá klišé a je radost ho sledovat.

Neporazitelný: Vykoupení (2010)

Scott Adkins je sympaťák a navíc strašný dříč. Jeho filmové béčka míří rovnou na video, či VOD, ale přesto v nich jede vždy na 250 procent, protože ho to strašně baví. Neporazitelný bylo původně sportovní drama o boxu v prostředí vězeňského systému. Druhý díl volně navazuje na předchozí a v něm se utkává Michael Jai White s ruským protivníkem Uri Boykou, hraným právě Adkinsem. V třetím díle White vypadl, ale Adkins zůstal, čekal ho k tomu přerod ze záporáka v nepochopeného klaďase a tam to teprve začalo. Boyka odjíždí na tajný zápas vězňů, kteří mají jiné styly a odhodlání se utkat o peníze i svobodu. Jde o nejbéčkovější béčko, jaké lze najít, ale je strašně boží. Rychlé, drsné a hlavně zábavné sledovat, neboť je neokoukané, hlavně co se týče bojových stylů (brazilské umění capoeira je dle mého stále příjemně exotické).

Zátah (2011)

Blesk z čistého nebe, který z velšského režiséra Garetha Evanse udělal ikonu akčních filmů. Jeho Cesta bojovníka byl neurážející průměr, ale oťukal si při něm herce a zkusil si akční režii. Zátah byl tak ultra levný (zhruba 25 milionů Kč) a jednoduchý koncept, při kterém se policie musí vypořádat s panelákem plných feťáků a jiné společenské spodiny. Když je však jejich krytí odhaleno, začíná boj o holý život. Police je ale proti přesile bezmocná a později už ani nemají náboje, tudíž přijdou na řadu pěsti. Hlavní hrdina je soudě dle expozice mistr bojové techniky a své soupeře nejednou zaskočí svou odhodlaností. Gareth Evans ale přesto neváhal do Zátahu propašovat i zajímavý příběh s památným zvratem, který této akční jízdě dává několik vrstev navíc.

Zóna smrti (2005)

Kriminální pecka, která do půlky mate tělem, respektive zmate. Celou dobu je nám překládán tragický příběh zhrzených kriminálníků a policistů, pokukující až do dramatu. Jenže lehce za půlkou filmu Donnie Yen chytí nehorázný vztek a jde si to s gangstery vyříkat pěkně údery. Finální souboj s legendárním Sammo Hungem je pecka, ale to pravé ořechové přichází těsně před tím, mezi Yenem a Jacky Wu. Ti dva se sešli, aby si natočili fantastický duel na nože (lépe řečeno - nůž vs obušek) a navrch se vsadili, kdo z nich dokáže toho druhého trefit první. Souboj se zvládl natočit za jedinou (dlouhou) noc, je navíc z půlky improvizovaný a hlavně je přímo legendární.

Tak to byl seznam bitek s nejlepší choreografií. Příští týden to bude opět blíže realitě, protože se podíváme na realistické šermířské souboje. Za týden nashle.  

Zdroj fotografií: csfd.cz