Jeden z nejakčnějších filmů všech, výkladní skříň ultimátních přestřelek a naposledy zachycené "božství" akčních hrdinů. To a mnohem víc je akční film Hard Boiled...

Když se řekne hongkongská kinematografie, většina lidí zakoulí očima. Ti znalejší vám možná ještě zmíní Jackieho Chana a tím to hasne. Chyba, dámy a pánové. Hongkongská kinematografie skrývá ve své dlouholeté tradici plno pozoruhodných dramat (třeba Volavka z roku 2002), ale hlavně akčních spektáklů, kde režiséři malovali umění cákanci krve od průstřelů a z kaskadérů dostávali maximum.

Hard Boiled představuje vrchol akčního žánru v té nejtradičnější podobě. V Americe tu dobu sice pobíhal v kinech Terminátor Arnold Schwarzenegger, ale s rozpočtem přes 100 milionů dolarů se řadil k filmařské špičce tehdejší doby. Hongkong takové možnosti neměl a svým nicotným rozpočtem 4 milionů dolarů by byl v Americe prohlášen za nízkorozpočtový. Ve své domovině byl ale dlouho vyhlížen jako akční preciznost i rozlučka ve velkém stylu.

John Woo, režisér snímku, měl v té době už na kontě několik akčních zářezů, jmenovitě Lepší zítřek (1986) a ještě lépe přijímaného Killera (1991), který mu zajistil nabídku jet natáčet do Hollywoodu. Na řadu přišlo loučení se svojí domovinou a v podstatě i celou jeho dosavadní kinematografií. Tenhle pomník jedné éry musel být megalomanský a definitivní, proto si k tomu přizval svého dvorního herce Chow Yun-Fata (spolu natočili 4 filmy), vypůjčil si tehdy mladého (nyní již uznávaného) Tonyho Leunga a do té doby neznámého Anthony Wonga do úlohy hlavního padoucha. S touto sestavou hereckých es se vydal natočit nejlepší akční podívanou své kariéry, která do té doby neměla obdoby.

O scénář se postaral Barry Wong, ikona tehdejšího hongkongského filmového průmyslu, jehož schopnost napsat ryzí komedii, či akční thriller, se Johnovi náramně hodila. Barry reagoval na Woovu kinematografii živě a důkladně. Krom pro něj typického archetypu hlavních postav se totiž nebál zasadit děj do policejního prostředí, což do té doby filmy Johna Woo nepředvedly.

Už od prvního záběru je jasné, že tohle bude velké. Zpomalené záběry, kde se míchá vodka s ledem, přeruší klarinet hlavního hrdiny, který v jazzovém stylu symbolicky vykresluje to ticho před bouří, jen aby následně přišla první akční bomba. Expozice přitom trvá doslova jen pár vteřin, při kterých nám je představen hlavní hrdina a hned vzápětí přichází akční přestřelka, s níž by se i dnešní snímky spokojily jako s akčním finále. Během toho totiž jedna čajovna (pro Hongkong typické místo) zakusí olovo všemožné ráže a vyústí v krvavé lázně, kde se rudou tekutinou zkrátka nešetří.

Woo rychlé a na první pohled chaotické pasáže doplňuje o techniku overcrankingu, díky čemuž vzniká zpomalení dané scény a diváci si tak mohou vychutnávat akci naplno. Každý detail se totiž počítá a tuto přehlednost také umocňuje využití širokoúhlých záběrů, čímž se prostředí přemění skoro do válečné vřavy.

Přestože se tak nemusí zdát, Woovi jde převážně o příběh. Už ve své Kulce v hlavě (1990) a Killerovi (1991) ukázal, že má spadeno na silně napsané charaktery, kterým věříte jejich emoce a nadpozemskou schopnost přesně střílet. Hyperrealismus byl Woova doména od prvních ryze autorských snímků, kde hrdinové status "božství" splňovali okamžitě po objevení na plátně. Bylo to podmíněno jak nezranitelností hlavního hrdiny, tak jeho schopností střílet se dvěma pistolemi zároveň a likvidovat s nimi i mnohonásobně větší převahu.

Hard Boiled se tomu rovněž nebrání, neboť zde nešlo o snahu se odlišit, ale nabídnout produkt k nasycení poptávky. Mohlo by jít o další tradiční likvidaci nabíhajících pěšáků do rány, ale to by si tvůrci nesměli přichystat malý bonus v podobě trochu zapadlé hvězdy Phillipa Kwoka. Ten si zahrál poskoka hlavního padoucha a zároveň šlo na poslední dobu o jeho nejlepší roli. Pro hlavní hrdiny je nejen silným, ale i důstojným soupeřem s vlastní charakteristickou vizáží a osobností. Představuje totiž emocemi šetřící chladnokrevný stroj na zabíjení, který je v krásném kontrastu ďábelsky přehrávajícího Anthony Wonga.

Na druhé straně barikády stojí Chow Yun-Fat, jehož herecký rejstřík je zde sice omezen pouze na to být stylový, ale k charakteru jeho postavy sedí dokonale. Můžeme zde vysledovat i zmoudření v rámci předchozích rolí. Stále jde sice o impulzivně jednajícího frajera, co se ničeho nebojí, ale nad svými činy váhá a je mnohem empatičtější. To je krásně ukázáno na postavě Tonyho Leunga, kde se postupná rivalita proměňuje ve vzájemný respekt a později i přátelství.

Bezesporu největším lákadlem té doby jsou ale přestřelky. První zmíněná ovšem představuje pouze zahřívací kolo, protože John Woo by se s tímhle nespokojil. Po čajovně totiž přichází na řadu ještě bombastičtější scéna, při které se odkryjí charaktery postav na plno a na konci se film vytasí s vyčerpávajícím finále v nemocnici, jehož natáčení zabralo celých 40 dní! Zde naplno vyznívá to, proč si Johna Woo chtěli do Hollywoodu ukrást pro sebe. Režisér zde dávkuje dlouhé, širokoúhlé záběry, do toho zvládá prodávat emoce všech zúčastněných a na konci svým umem katapultuje film do výšin větších, než by to dokázal jiný zástupce téhož žánru.

Finále je navíc i v rámci děje důležitou součástí příběhu, neboť Barry Wong u některých postav maže zdárnou počáteční černobílou charakteristiku a dává jim ještě větší hloubku.

Za zmínku ještě stojí vizuál Woova dvorního kameramana Horace Wonga, který dokázal prostředí triád (mafie v Hongkongu) prezentovat chladným vizuálem a zároveň dodat bombastičnost akčním scénám. Zajímavé ovšem je najmutí skladatele Michaela Gibbse. Nejen proto, že hongkongští filmaři měli vždy štáb ze své domoviny, ale zároveň i to, že Gibbsova doména je jazz, což se s ohledem na akční žánr může jevit jako nepříliš vydařená volba. Naštěstí Gibbs je chameleon hudebních stylů a pracuje s jednoduchým arpeggiem, které připomíná tikot hodin (jako by hrdiny pořád tlačil čas). Soundtrack je tak velmi přesný a navzdory příliš omezenému počtu nástrojů i ve správných momentech atmosférický, či nervy drásající.

Jedinou nevýhodu se může zdát délka, která se na poměry tehdejších akčních filmů zdá se stopáží 128 minut až zbytečně dlouhá (obdobné filmy jí měli do 95 minut). Nuda sice nehrozí, protože střih je velmi dynamický a režisér si ho pohlídal (byl ostatně jedním ze střihačů), ale někdy zkrátka člověk ví, že sem tam něco trochu vyčnívá.

Navzdory tomu je v Hard Boiled dávkována přesně ta správná porce filmové akční zábavy, mírná redefinice akčního žánru i předzvěst jeho úpadku. John Woo se sice poté přesunul do Hollywoodu, ale jeho styl se nesetkal s ochotou studií investovat čas i peníze do pořádné akce, a tak se po pár letech stejně vrátil zpátky do Hongkongu. Jeho umění vytvářet "krvavý balet", jak se u něho s oblibou říkalo, však nemělo už publikum, co by o něj stálo.

Hard Boiled tak představuje krom rozloučení se Johna Woo s Hongkongem i rozlučku s celým akčním žánrem kinematografie jako takovým. Film přišel totiž v době, kdy byl akční žánr na ústupu a šlo tak o poslední šanci ještě jednou přenést přepálenou akci na plátna kin. 30 let po premiéře se už akční žánr stihl změnit v nepoznání a stává se buď součástí jiného druhu filmů, nebo se úplně vytrácí. Z dnešního pohledu se snímek zdá možná až příliš přepálený a nepřipravený divák jej může shledat jako nechtěnou parodii. V rámci své doby však představuje tu pomyslnou tečku jedné éry, kterou už nikdy nikdo zpátky nevrátí.

                                                                                                                                                                                                                 95%